V téhle pakárně nazvané svět,
bloudím skoro už šedesát let.
Čekám na zázrak co měl se stát, než táhlo mi na šedesát.
Tenkrát brýle jsem měl z růžových skel,
však tmavly jak běžely léta.
Proč Bohyni doma mám se ptám jak hloupý, i když v podstatě vím.

R: Že život už jel a s ním tu proudem tekla zelená.
   Když líbal flašky vypité a čas ten stál i běžel zároveň.
   To byl ten čas, kdy nevíš, co je štěstí a co tě potkat má
   a pak se probudíš, postel je poblitá.
 
Stejně bezradně bloudím tu dnes,
občas štěkne tu po mně pes.
Hledám někoho kdo by mě svez a já pil bysem s ním.
Někde blízko snad bloudit by měl,
malý náklaďák s nákladem láhví.
Snad už ke mně s tím nákladem zahli, i když v podstatě vím:

R: Že život už jel a s ním tu proudem tekla zelená.
   Když líbal flašky vypité a čas ten stál i běžel zároveň.
   To byl ten čas, kdy nevíš, co je štěstí a co tě potkat má
   a pak se probudíš, postel je poblitá.

Tak zas nabírám dech. po svém žiju si, chci pít stůj co stůj.
Jsem asi z těch, co nic nemusí, jen své si dělají
a tak názor mám si svůj,
tož mě nelituj a já si tak říkám dál:

Že život jsem žil, je přece zázrak, že tu vůbec byl.
Vždyť objel jsem svět a vlastně mi stačí.
Abych já šťastný byl, minimax, kolo a Country.